Osobnosti ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Vilém Weiss - chirurg, pedagog, historicky první děkan na české lékařské f Jan Horbaczewski - lékař a chemik, vysokoškolský pedagog, první ministr zdravot Anna Honzáková - doktorka veškerého lékařství, první promovaná lékařka na čes Josef Thomayer - profesor vnitřního lékařství, jeden ze zakladatelů české lék Rudolf Jedlička - lékař a mecenáš, zakladatel samostatné české rentgenologie a František Mareš - fyziolog, filozof, nacionalistický politik, poslanec, dvojná Josef Charvát - profesor vnitřního lékařství, akademik ČSAV a zakladatel čes Vilém Laufberger - lékař fyziolog, stál u zrodu české endokrinologie, objevitel Věra Kadlecová - oftalmoložka a signatářka manifestu Dva tisíce slov. Zděnek Lojda - patolog a histolog, prorektor Univerzity Karlovy (1990-1994) Pavel Pafko - břišní a hrudní chirurg, provedl první transplantaci plic na Martin Vokurka - současný děkan 1. lékařské fakulty UK, lékař specializující ****************************************************************************************** * Vilém Weiss ****************************************************************************************** Vilém WeissVilém Weiss, někdy uváděný jako Wilhelm Weiss (7. dubna 1835 Milostice – 2. čer Praha), byl český chirurg, pedagog a autor odborných textů, jeden z nejznámějších lékařů s prvním děkanem na české lékařské fakultě UK v letech 1883–1886. Po absolvování gymnázia v Jindřichově Hradci studoval na pražské lékařské fakultě, kde se chirurgii v oboru urologie („nemoci močoplemenidlné“). Jeho učitelem byl František Piťha. získal titul doktora medicíny a následujícího roku nastoupil jako sekundář do všeobecné ne zapojil do vědecké, publikační a pedagogické činnosti. Byl členem Spolku českých lékařů od roku 1862 a přispíval do Časopisu českých lékařů (v letech 1870–1878 působil jako redaktor rozšířil okruh přispěvatelů a zvýšil odbornou úroveň, čímž se časopis vyrovnal podobným pe zemích). Během vědecké cesty roku 1863 se seznámil s léčebnými postupy ve Francii, Anglii dojem na něj udělala francouzská chirurgie, kterou od té doby považoval za vzor. Jedním z po návratu pomáhal rozšířit v Čechách, byl sádrový obvaz pro léčení zlomenin. Také publiko se na vytvoření českého lékařského názvosloví. Roku 1866 se stal asistentem stolice (kated u prof. Blažiny. V roce 1872 byl jmenován docentem, 1876 mimořádným a 1882 řádným profesor českým vyučovacím jazykem. Když se roku 1883 rozdělila pražská univerzita na českou a něme se Weiss prvním děkanem české lékařské fakulty. Roku 1887 byl jmenován rektorem české univ K jeho zásluhám patří, kromě tisíců vyléčených pacientů a stovek žáků – lékařů, především pražské lékařské fakulty a české odborné literatury. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově. Vilém Weiss proslul jako vynikající učitel pražské lékařské fakulty. Další jeho velkou zás vyléčených pacientů. ****************************************************************************************** * Jan Horbaczewski ****************************************************************************************** Jan HorbaczewskiIvan Horbaczewski, též Jan Horbaczewski nebo Johann Horbaczewski, ukrajinsky ???? ?????? ?????????????, Ivan Jakovyč Horbačevs’kyj (15. května 1854, Zarubyn Ternopilská oblast Ukrajiny – 24. května 1942, Praha), byl lékař a chemik ukrajinského pův působící jako vysokoškolský pedagog převážně v Praze, za Rakouska-Uherska státní úředník a letech 1917–1918 ministr bez portfeje Předlitavska, v roce 1918 první a poslední ministr z Předlitavska. V rodné obci vychodil německo a polskojazyčné gymnázium. Běžně používal ukrajinštinu, němč i polštinu. Vystudoval medicínu na Vídeňské univerzitě, kde roku 1880 získal titul doktora Po absolvování školy působil jako asistent Ernsta Ludwiga. Specializoval se lékařskou chem studium albuminoidů, později elastinů. Uznání si získal, když ve věku 28 let dokázal synte kyselinu močovou. V období let 1884–1917 působil jako pedagog v oboru lékařské chemie na č Karlově v Praze. Na českou univerzitu ho přilákal chirurg Eduard Albert, po kterém je nazv přírodovědecké a lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze – Albertov. V roce 1884 se Ja stal řádným profesorem. Přednášel farmakologii a soudní chemii Ve školním roce 1902/1903 b univerzity. Byl aktivní ve vědeckých organizacích. Působil také jako úředník. Od roku 1898 zemské zdravotní rady, od roku 1906 zasedal v nejvyšší zdravotní radě. V roce 1909 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny. Krátce před rozpadem monarchie do vládní politiky. Za vlády Ernsta Seidlera se stal 30. srpna 1917 ministrem bez portfeje Ukrajincem v předlitavské vládě. Kromě toho měl na starosti přípravu vzniku nového rezortu Post ministra bez portfeje si udržel i v následující vládě Maxe Hussarka. Již 30. července této vládě oficiálně jmenován ministrem zdravotnictví (ministerstvo bylo aktivováno 27. če Jeho nejnaléhavějším úkolem byl boj proti přenosným nemocem, k nimž patřila i španělská ch zůstal i ve vládě Heinricha Lammasche a funkci zastával až do zániku monarchie 11. listopa zdroje uvádějí, že ovšem krátce před koncem války na ministerský post rezignoval. Byl orientován prorakousky a nesouhlasil s rozpadem monarchie. Po válce žil zpočátku ve Ví Ukrajinské svobodné univerzitě, kterou založila skupina antikomunistických emigrantů z výc Později se tato univerzita přestěhovala do Prahy a Horbaczewski s ní. Působil v ní jako če do roku 1939 a ve 20. letech 20. století byl jejím rektorem. Publikoval desítky monografií kratší studie v oboru lékařské chemie. Jan Horbaczewski byl autorem první české učebnice chemie, která byla v roce 2019 vydána v (Horbaczewski, Jan, Chemie lékařská, Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, svazky: ilustrace (některé barevné) ; 25 cm ISBN 978-80-246-4344-1 (brožováno) Je pohřben na hřbitově Šárka u dejvického kostela sv. Matěje. ****************************************************************************************** * Anna Honzáková ****************************************************************************************** Anna HonzákováAnna Honzáková (16. listopadu 1875 Kopidlno – 13. října 1940 Praha) byla čes stala se první promovaná doktorka medicíny 17. března 1902 na české Karlo-Ferdinandově uni Praze, historicky třetí promovaná česká lékařka; první odborná lékařka se soukromou praxí; pracovnice v ženském hnutí. První dvě Češky, které se staly lékařkami ještě před ní (Bohus Anna Bayerová), získaly titul doktorky medicíny mimo české území, na univerzitách ve Švýca Anna Honzáková se narodila v rodině Jana Honzáka, městského a zámeckého lékaře, váženého o významného osvětového pracovníka v Kopidlně na Jičínsku. Měla 5 sourozenců. Bratr Bedřich MUDr., působil jako asistent prof. K. Maydla, od 1906 byl v Hradci Králové jako primář chi ředitel nemocnice, zasloužil se o rozvoj lékařské péče a vybudování nové nemocnice (spolu Fr. Ulrichem); sestra Albína (1877–1973) PhDr., profesorka dívčího gymnázia Minerva v Praz předních pracovnic českého ženského hnutí, přítelkyně dcer T. G. Masaryka; starší sestra ( za táborského lékaře a vlastence MUDr. Josefa Pavlíka, byla matkou první české inženýrky a Pavlíkové-Petříkové (1890–1985) a známé operní pěvkyně Libuše Paserové-Pavlíkové (1900–198 byl vyučený mlynářem a čtvrtý Emil, student práv, předčasně zemřel na tuberkulózu. Otec mě Annu studovat medicínu do ciziny, protože v Rakousku-Uhersku dívky nemohly řádně studovat, úmrtí úmysl překazilo. Anna Honzáková potom začala studovat v Praze na nově otevřeném (1890) prvním soukromém dív ve střední Evropě Minerva a absolvovala jej s vyznamenáním v červenci 1895. Její přihláška lékařskou fakultu v Praze byla zamítnuta, a tak začala navštěvovat přednášky na pražské ně ale bez možnosti složit zkoušky. V roce 1897 mohla přejít na českou fakultu, ale opět jen studium (bez statutu řádné posluchačky); v roce 1900 bylo novým zákonem dívkám umožněno sk za celou dosavadní dobu studia. Zásluhu o to měla jistě Anna Honzáková svými výsledky, i o a několika písemnými intervencemi ve Vídni. Studentka Honzáková, po pěti letech navštěvová všechny tři rigorózní zkoušky (každá se skládala ze 3 dílčích) složila s výborným prospěch 1902 v aule Karolina promovala na doktorku veškerého lékařství – MUDr. Její píli a vědomos známý profesor Josef Thomayer, který zpočátku odmítal hospitace žen-mediček na své klinice názor a poté, co Annu Honzákovou osobně poznal, si jí velmi považoval. Sedmadvacetiletá lékařka nastoupila jako elévka u profesora Karla Maydla na chirurgické kl Maydlově předčasné smrti musela rezignovat na svoji vědeckou kariéru, a tak si po třech le marných žádostí o lékařské místo ve státní službě otevřela (roku 1905) soukromou gynekolog v Praze v ulici Na Moráni. Díky svým odborným znalostem a schopnostem i laskavému přístupu rozsáhlou klientelu ve všech vrstvách tehdejší společnosti, včetně mnoha známých čs. umělk také svůj vztah ke gymnáziu Minerva a stala se tam školní lékařkou. Odmítala legalizaci umělých potratů, kterou se za první republiky neúspěšně pokoušela zleg Komunistická strana Československa. Proti pokusu o legalizaci vystoupila roku 1920, když u legalizace potratů ublížila ženám po zdravotní i morální stránce, jelikož by se vyhýbaly z Odmítavý postoj měla též k prostituci. Roku 1906 publikovala knihu O prostituci z hlediska Příčiny a následky utajovaného zla, v níž varovala před negativními zdravotními, morálními důsledky prostituce. Honzáková si uvědomovala potřebu podporovat emancipační hnutí a tím změny ve společnosti, daly více možností v uplatnění. Vzorem v tomto úsilí jí byla její přítelkyně Františka Pla aktivní v mnoha pokrokových spolcích, zejména ve Spolku pro ženské studium Minerva, v Žens ve Výboru pro volební právo žen a v Ženské národní radě. V roce 1930 spoluzaložila a na ro předsedkyní Sdružení československých lékařek. V roce 1937 založila Fond Anny Honzákové-Hl nebo nemoc práce neschopných žen. Do fondu uložila velkou část svých osobních úspor. Prost vypláceny po její smrti. Získala si přezdívku „Matka matek“. V roce 1903 – společně s Klementinou Hanušovou – vydala knihu: Jak chrániti dítě nákazy tu Sepsala také životní příběh české lékařky v knize: Dr. Med. Anna Bayerová 1853–1924, první Švýcarech (nákladem Ženské Nár. Rady, Praha 1937). ****************************************************************************************** * Josef Thomayer ****************************************************************************************** Josef ThomayerJosef Thomayer (23. března 1853 Trhanov – 18. října 1927 Praha) byl český lé vnitřního lékařství, jeden ze zakladatelů české lékařské vědy. Velkou měrou se zasloužil o podmínek na českých klinikách. Jde o tvůrce českého lékařského názvosloví a autora populár z oblasti lékařství. Vedle svého povolání se zabýval literární tvorbou, psal beletrii, ces a črty do časopisů. Své beletristické práce publikoval pod pseudonymem R. E. Jamot (foneti Thomayer). Jeho bratr František Josef Thomayer byl český zahradní architekt. Narodil se v Trhanově na Chodsku. Studoval na gymnáziu v Klatovech, kde byl jeho spolužáke Frida, pozdější známý spisovatel Jaroslav Vrchlický. Sblížila je láska k literatuře a spol uplatnit své literární pokusy v časopisech. Po maturitě studoval na lékařské fakultě ještě univerzity v Praze. Stal se jednou ze základních postav českého vnitřního lékařství. V roce 1885 založil spole Hlavou český lékařský časopis Sborník lékařský. Vydal hodně používanou příručku Úvod do dr praxe. V roce 1893 vyšla jeho Pathologie a therapie nemocí vnitřních. Josef Thomayer se vě lékařství, v roce 1883 byl docentem, roce 1886 byl jmenován mimořádným a 1897 řádným profe fakulty UK. V roce 1886 se stal přednostou polikliniky české lékařské fakulty. V letech 19 profesoru Emerichu Maixnerovi druhým přednostou II. interní kliniky, kterou neobyčejně pov se na ní všechny obory interny, pneumologie, kardiologie, endokrinologie, ba i neurologie brzy nato vzniklé Haškovcově neurologické kliniky. On sám se angažoval ve více interních oblastech. Významné úspěchy však docílil zejména ve poklepu, jejž důkladně popsal. Byl vynikající diagnostik. Studoval intermitentní klaudikac únavě při obliterující trombangiditidě – zánětu tepen vedoucímu k jejich ucpání), o níž po vědomosti a vybudoval i její léčbu. Vytvořil českou internistickou školu, či spíše ona se utvořila kolem něho. I většina dnešn internistů jsou pokračovatelé jeho žáků. K tomu přispělo i to, že rozšířil lékařské publik – kromě časopisu Sborník lékařský začal v roce 1889 vydávat menší práce v Sbírce přednášek později nazývané Thomayerovou sbírkou. Napsal téměř 200 různých časopiseckých a knižních p medicíny. Byl ojedinělým pedagogem. Na univerzitní přednášky byl vždy pečlivě a svědomitě připraven zkušenosti a znalosti z lékařské praxe předával posluchačům. Na druhou stranu vyžadoval od přesnost, pravdivost a spolehlivost. I v neděli dopoledne museli alespoň projít klinikou. Až do své smrti žil jako starý mládenec. Jeho obraz je mnohobarevný. Měl velké množství ob obdivovatelek, ale i stejné množství nepřátel. Přátele měl i v literárních kruzích (jedním spolužák z gymnázia Emil Frida, kterému Thomayer vymyslel pseudonym Jaroslav Vrchlický) a vydával povídky pod pseudonymem R. E. Jamot (fonetický anagram Thomayer). Byl známým spiso uznávali např. Jan Neruda, Alois Jirásek, Zikmund Winter, Karel Václav Rais nebo Karel Mat Chod. Své postavení si vydobyl stovkami fejetonů a obrázků z cest. I v jeho dalších dílech přírodě. Do důchodu odešel předčasně v roce 1921. „Já nejsem žádná primadona, já jdu do penze, doku neztratil hlas,“ komentoval svůj odchod do výslužby. Odcházel zřejmě v souvislosti s těžký (rakovina konečníku), kterému v roce 1927 podlehl. Svoje nemalé jmění odkázal Ústřední mat knihovnu a výtvarné sbírky Národnímu muzeu a Národní galerii. Pochován je na hřbitově v ro Až přehnaný byl jeho vztah k Šumavě a k okrajovým oblastem Čech. Jako rodilý Chod byl přes kulturní a intelektové bohatství českého národa pochází odtamtud. Dokonce to byl on, kdo p Jiráska k napsání Psohlavců. Pohrdal (a dával to najevo) obyvateli středních Čech. Vymyslel pro ně výraz dementia mesob (středočeská zblbělost), který často používal. Traduje se, že když některý student při zko vždycky se ho zeptal, odkud je. Když se dověděl, že ze středních Čech, triumfoval. Vážnější byla jeho nesnášenlivost s chirurgy. Nikdy nedoporučoval pacienta na operaci apen slepého střeva), ani když šlo o nemoc akutní, pravděpodobně hnisavou. Pakliže pacient vymá ukázal velebným gestem směrem k Maydlově (chirurgické) klinice se slovy: „Chcete-li umřít, bojoval s rakovinou konečníku bez operace. Zemřel v roce 1927. Byla po něm pojmenována Fakultní Thomayerova nemocnice v Praze 4, která byla založena v ro přeměnou Masarykových domovů (sociálních ústavů pro důchodce) na nemocnici. V roce 1954 by zvláštní komise, která měla rozhodnout, po kom bude nemocniční areál pojmenován. Tato komi Thomayerovi přednost (jméno Masarykovo již z politických důvodů nepřicházelo v úvahu) před Hálkem, synem spisovatele Vítězslava Hálka, přestože MUDr. Ivan Hálek byl velkým zastáncem lékař chudých a levicově orientovaný antifašista splňoval lépe tehdejší marxistická kritér V rámci charitativní činnosti nechal v roce 1907 vybudovat novorenesanční chorobinec a azy rodném Trhanově u Domažlic podle návrhu českého architekta Antonína Wiehla. V roce 1922 byl jmenován prvním čestným členem Purkyňovy společnosti. ****************************************************************************************** * Rudolf Jedlička ****************************************************************************************** Rudolf JedličkaRudolf Tomáš Jedlička (20. února 1869 Lysá nad Labem – 26. října 1926 Nový lékař a mecenáš. Je zakladatelem samostatné české rentgenologie a radiologie a léčebné reh Prosazoval diagnostiku a léčbu pomocí rentgenových paprsků při léčbě nádorů. Několik měsíc Roentgenově objevu byl prvním lékařem v českých zemích, který využil paprsky v diagnostice chirurgickým zákrokem. Je proslulý využitím nových operačních technik (pankreagastrostomie žaludku). Pracoval jako válečný chirurg na straně Srbů v první balkánské válce a na straně Rakouska- světové válce. Rudolf Jedlička se narodil jako nejstarší dítě v lékařské rodině. Lékařem byl už jeho děde povolán do služby v oblasti Mariboru, který tehdy byl součástí habsburské monarchie. Rudol Jedlička se tak v roce 1843 narodil a vyrostl v této oblasti blízko štýrsko-kraňské hranic pramenil jeho vztah k místním národům, který se později významně projevil i v životě jeho V 60. letech 19. století přijel Michal do Prahy studovat medicínu. Seznámil se zde s dcero Vyšehradu Eliškou Francovou, se kterou se brzy oženil. Poté získal místo obvodního lékaře a zároveň se stal rodinným lékařem u kněžny Štěpánky Rohanové. Již v Lysé, v domě Na staré poště č. 18, se jim narodil syn Rudolf, který zde prožil i prv se rodina přestěhovala do lepšího domu dál od náměstí. Rudolf měl dalších devět sourozenců se však dožili jen čtyři z nich. Dva sourozenci zemřeli v roce 1883 v důsledku epidemie pr Rudolfův otec byl přitom propagátorem očkování proti neštovicím, které v té době bylo již nebylo většinově přijímané a jeho aplikace mohla při komplikacích vést k postihu lékaře za zdraví. Středoškolská studia zahájil Rudolf na německém gymnáziu na Malé Straně. Na autoritativně katolickém gymnáziu se však necítil dobře, a proto přestoupil na české, spíše antiklerikál gymnázium, kde maturoval v roce 1889. Pokračoval ve studiu na české lékařské fakultě v Pra Karel Maydl ve 3. ročníku nadchl pro chirurgii. Promoval v roce 1895. Stát se lékaři chtěli všichni chlapci v rodině. Kromě Rudolfa se to podařilo ještě jeho ne bratrovi Michalovi, bratr Kamil se stal vojenským veterinárním lékařem se specializací na Tomáš lékárníkem. Krátce pracoval jako externista na interní klinice prof. Emericha Maixnera, ale ještě v ro stal operačním elévem na První chirurgické klinice prof. Maydla v Praze. Počátkem roku 189 zprávy o objevu Wilhelma Röntgena – paprscích X. Jedlička pochopil obrovskou důležitost to ještě téhož roku si stihl dohodnout vybudování soukromého rentgenového kabinetu v hotelu U Jako první v habsburské monarchii začal provádět skiagrafická vyšetření, a stal se tak zak lékařské rentgenologie. V hotelu se rentgen nacházel proto, že jeho majitel Antonín Cífka zaplatit. Přístroj se totiž stal magnetem pro hosty, kteří – neznalí nebezpečí rentgenovéh mohli bavit prohlížením vlastních kostí. Následujícího roku Jedlička sám objednal Roentgen přičemž si na něj půjčil víc než dvojnásobek svého ročního příjmu. S kolegy vyrobil příslu materiál hradil z vlastních prostředků. Dotaci na přístroj získal přednosta Maydl až v roc první v Čechách začal Jedlička o několik let později využívat také radiovou sůl poté, co j izolovat Marie Curie-Skłodowská. I v tomto případě si ji hradil sám. Roku 1898 byl Jedlička na klinice jmenován asistentem.[3] V roce 1901 se habilitoval prací anestezie, při které je malá dávka kokainu vpravena do páteřního kanálu. Téhož roku začal nemocného prof. Maydla ve funkci přednosty kliniky. Na jaře 1903 požádal o volné místo pri na které mu prof. Maydl napsal vynikající posudek. Z politických důvodů však toto jmenován nevyšlo a po smrti prof. Maydla se také překvapivě nestal jeho nástupcem v čele kliniky, p Otakar Kukula. Zklamaný Jedlička neúspěchy těžce nesl a z kliniky odešel. Začal pracovat na univerzitní p Příčné ulici a otevřel si i vlastní chirurgickou ambulanci. V této době se u Jedličky začaly projevovat negativní důsledky používání nových metod, jej nebyla v době jejich objevu známa. K nastavení správného stupně záření tak Rudolf Jedlička vlastní ruku. Postupně mu byly amputovány články prstů levé ruky, na níž mu zůstal nakonec necelý ukazováček. I s tímto handicapem však dokázal pomocí speciální pinzety dál operovat proto uvedeno mezi oběťmi rané doby rentgenologie a radiologie na památníku v Hamburku. V září 1907 byla docentu Jedličkovi udělena mimořádná profesura. Téhož roku mu však zemřel významného titulu císařského zdravotního rady, a tak byl – též coby zeť vyšehradského měšť starosty – pohřben na vyšehradském hřbitově. ****************************************************************************************** * František Mareš ****************************************************************************************** František MarešFrantišek Mareš (20. října 1857 Opatovice – 6. února 1942 Hluboká nad Vltav český fyziolog, filozof, nacionalistický politik, poslanec Revolučního národního shromáždě státoprávní demokracii, respektive za z ní vzniklou Československou národní demokracii, po Národního shromáždění RČS. Byl dvojnásobným rektorem Univerzity Karlovy. Maturoval v roce 1876 na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, poté nastoupil ke studiu filosof fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity, avšak již na jaře 1877 přestoupil na Lékařskou faku úspěšně ukončil v roce 1882, poté absolvoval několik studijních pobytů (1882 ve Vídni, 188 v Berlíně a v Utrechtu). V roce 1882 se stal asistentem fyziologie na Lékařské fakultě UK, v roce 1890 byl již mimo profesorem. Řádným profesorem byl od roku 1895 a též roku stal přednostou Fyziologického ú této funkci zůstal až do roku 1928. V akademickém roce 1899–90 byl děkanem Lékařské fakult 1913–14 a 1920–21 rektorem Univerzity Karlovy. V době první republiky se Mareš výrazně politicky angažoval. V letech 1918–1920 zasedal v národním shromáždění. V parlamentních volbách v roce 1920 získal za Československou národn senátorské křeslo v Národním shromáždění. V senátu setrval do roku 1925. V roce 1920 jeho zákon o poměru pražských univerzit, který se podle něj obecně nazývá lex Mareš. V třicátých letech spoluzaložil politickou stranu s názvem Národní fronta. Ta se v roce 19 součástí Národního sjednocení a Mareš byl zvolen místopředsedou této strany. Byl též čestn prvorepublikové Vlajky a příležitostným přispěvatelem jejího tiskového periodika. František Mareš se jako obhájce jejich pravosti angažoval ve sporech o rukopisy. Byl též j postav insigniády. Ve filozofii byl zastáncem vitalismu. ****************************************************************************************** * Josef Charvát ****************************************************************************************** Josef CharvátJosef Charvát (6. srpna 1897, Praha-Vinohrady – 31. ledna 1984, Praha) byl če a zakladatel české endokrinologie. Byl profesorem vnitřního lékařství na Karlově univerzit filosofických úvah, pedagogem a skautským činovníkem. Narodil se v chudé rodině vyučeného kováře a zámečníka, zaměstnance Elektrických podniků v 1912 vstoupil do skautské družiny Kamzíků, kterou později vedl a s níž založil 2. pražský Vystudoval gymnázium v Praze, maturoval s vyznamenáním v roce 1916. Začal studovat na léka Univerzity Karlovy, v roce 1916 musel však studium přerušit a narukovat k dělostřelectvu. na třech různých frontách 1. světové války. Po návratu z fronty založil 9. oldskautský oddíl, jeden z prvních oddílů pro dospělé skaut byl zvolen do náčelnictva Svazu skautů, v roce 1932 pak jeho místostarostou a po odchodu E pozice starosty v roce 1935 vykonával tuto funkci až do sloučení s Junákem, kdy odešel z a byl zvolen čestným velitelem. Promoval až v roce 1923. Chtěl se věnovat psychiatrii, ale v tomto oboru nenašel umístění Nastoupil na II. interní kliniku, kde se začal věnovat biochemii a endokrinologii. O rok p svou habilitační práci z oboru endokrinologie o účinku inzulinu. Později studoval ve Francii a v Anglii (Londýn, Cambridge). V roce 1935 byl navržen na mís vnitřního lékařství, k jeho jmenování však došlo až v roce 1946. Byl iniciátorem vzniku Če endokrinologické společnosti a byl jejím prvním předsedou (s výjimkou let 1949–1951) až do Dne 1. září 1939 byl zatčen gestapem pro odbojovou aktivitu a vězněn ve věznici Pankrác a táborech Dachau a Buchenwald. Dlouho se mělo za to, že se o jeho propuštění zasloužil tehd korunní princ Gustav VI. Adolf údajnou přímou intervencí u Hitlera. S Gustavem Adolfem se znal ze skautského setkání Moot ve Švédsku z roku 1937, ale tuto účelovou historku vyvráti australského novináře W. H. Burkeho, shrnuté v knize s názvem Čtyřiatřicet. Propuštění zař Göring, mladší (a nejspíše nevlastní) bratr význačného nacisty Hermanna Göringa, inženýr a Škodových závodů, se kterým se Charvát znal z předválečné doby. Svého příjmení Göring využ propuštění profesora Charváta, ale i k pomoci dalším 33 lidem, významným i obyčejným. Po v norimberským i českým soudem. Jako lékař se zapojil do pražského povstání v květnu 1945. Byl členem zednářské lóže Národ č. 1 v Orientu Praha. V roce 1945 založil III. interní kliniku na Univerzitě Karlově v Praze a do roku 1970 byl V 50. letech se později snažil o vyvrácení ideologických chybných interpretací z oboru bio funkcím, které byly navázány na politickou příslušnost. V roce 1969 byl krátce rektorem Un K rektorské inauguraci po srpnové okupaci 1968 však nedošlo. O rok později se vzdal vedení zde však jako vědecký pracovník. Je považován za zakladatele české endokrinologie, která byla jeho hlavním oborem. Zabýval imunologií a dalším vzděláváním lékařů. Byl propagátorem lékařské kybernetiky a genetiky. světě používal inzulin jako katalyzátor výživy při stavech slabosti a vyčerpání. Je autore diety pro rychlé hubnutí, dnes již opuštěné. Byl zastáncem tradice etického, vědeckého a syntetického pohledu jak na pacienta, tak na c vnitřního lékařství. Psal medicínsko-humoristicky zaměřené populární články a též i filoso Vycházel z humanistické tradice, užíval syntetického myšlení. Je autorem úvah, které začle širšího kontextu. Jeho hlavním odborným dílem je kniha Choroby žláz s vnitřní sekrecí (193 Léčil řadu významných osobností z řad politiků, umělců i jiných prominentů (např. Antonín Edvard Beneš, Marta Gottwaldová). V roce 1953 byl jako první lékař předvolán k umírajícímu Klementu Gottwaldovi, kterému diagnostikoval zápal plic. Za svou práci získal řadu ocenění Řádu republiky, Řádu práce a Řádu Zlaté hvězdy, Státní ceny Klementa Gottwalda, dostal tit socialistické práce, byl čestným doktorem Karlovy univerzity a dalších světových univerzit poradního sboru pro vědu a techniku v OSN. Zemřel 31. ledna 1984 v Praze. ****************************************************************************************** * Vilém Laufberger ****************************************************************************************** Vilém LaufbergerVilém Laufberger (29. srpna 1890 Turnov – 29. prosince 1986 Praha) byl čes fyziolog, řádný profesor na Masarykově univerzitě v Brně a Univerzity Karlovy, akademik ČS Ústavu fyziologických regulací ČSAV. Mnohostranný vědec, který stál u zrodu české endokrin se studiu vyšší nervové činnosti. Objevitel feritinu, autor metody spaciokardiografie. Pocházel z lékařské rodiny, dědeček byl známým lékařem v Turnově. Otec, rovněž lékař, zemř Vilémovi tři roky. Po maturitě na gymnáziu v Chrudimi v r. 1910 se rozhodl pro studium bio mu byla přednáška profesora Babáka o pokrocích fyziologie. Studoval na Lékařské fakultě UK pracoval v laboratoři profesora Babáka, kde se věnoval experimentu metamorfózy živočicha. medicíny měl možnost získat zkušenosti v ústavu v Halle. V roce 1916 promoval a jako lékař armády. Ve válce byl raněn a potom byl zařazen jako lékař-zubař v lazaretu. Od roku 1920 organizoval z podnětu prof. Babáka nový Ústav pro všeobecnou a experimentální Masarykově univerzitě v Brně, kde také v roce 1921 habilitoval a v roce 1922 se stal mimoř patologie. V tomto období se věnoval zkoumání účinku inzulínu a endokrinologickým výzkumům získal řádnou profesuru (prof.). Na Masarykově univerzitě byl také v letech 1932–1933 děka pracích se věnoval výzkumu ultrastruktury buněk a tkáňových bílkovin, který završil objeve 1934. O svém objevu přednášel na kongresech v Moskvě, Leningradu a Zürichu. Z Brna odešel v roce 1936 do Prahy, kde až do okupace a poté až do roku 1953 působil na Fy ústavu UK. Během války pracoval jako lékař ve Státním zdravotním ústavu. V této době se za teorií vyšší nervové činnosti. Od roku 1952, kdy vznikla ČSAV byl akademikem a náměstkem ř až do r. 1973 řediteloval Laboratoři vyšší nervové činnosti (později Laboratoř grafických metod), která sídlila na Bulovce a která se v r. 1976 přeměnila na Ústav fyziologických re Kromě vědecké činnosti se věnoval i pedagogické práci. Napsal mnoho článků, knih a vědecký V roce 1974 mu zemřela manželka, později i dcera Jitka a sám těžce onemocněl. Potěšení nac (miloval Janáčka) a výtvarném umění. Celý život aktivně sportoval a rád sledoval sportovní pozdního věku se věnoval vědecké práci. Zemřel ve věku 96 let. ****************************************************************************************** * Věra Kadlecová ****************************************************************************************** Věra KadlecováVěra Kadlecová (3. března 1913 Kněževes – 15. října 2002 Praha) byla česká o Narodila se jako Věra Truhlářová v učitelské rodině v Kněževsi u Rakovníka. Po absolvování gymnázia v Berouně vedla její cesta na lékařskou fakultu v Praze, kde promovala 20. prosin světové válce se provdala za ekonoma a politika JUDr. Vladimíra Kadlece, pozdějšího minist signatáře Charty. Společně vychovali tři děti. Po promoci zakotvila na České oční klinice pod vedením profesora Romana Kadlického, od rok působila jako sekundářka. Po válce zastávala pozici asistentky na lékařské fakultě Univerz působila v rámci II. oční kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a FVL UK, kde se vě systematickému studiu glaukomů, fyziologii a patologii zornic. V roce 1966 byla jmenována oční kliniky. Kvůli podpisu manifestu Dva tisíce slov a aktivní podpoře demokratizace spol 1968 byla v rámci normalizačních zásahů roku 1970 zbavena pozice přednostky kliniky a dost školství. Na klinice pracovala dál jako běžný zaměstnanec až do odchodu do důchodu v roce ****************************************************************************************** * Zděnek Lojda ****************************************************************************************** Zděnek LojdaZdeněk Lojda (7. prosince 1927, Třebíč – 24. dubna 2004, Praha) byl českoslove a histolog. V letech 1990–1995 byl přednostou Ústavu pro histologii a embryologii 1. lékař Univerzity Karlovy a v období 1990–1994 prorektorem Univerzity Karlovy pro zahraniční styk Vystudoval gymnázium v Moravských Budějovicích a medicínu na Fakultě všeobecného lékařství v roce 1952 a nastoupil jako asistent na Embryologický ústav pod vedení profesora Zdeňka F roce 1961 odešel na IV. interní kliniku a tam založil Laboratoř pro studium stavby stěn cé histochemii. Habilitaci z patologie dokončil v roce 1968 a nastoupil do Hlavova I. patolog tam byl pak v roce 1975 jmenován profesorem. Pod hlavičkou ústavu byla založena Laboratoř ¨ Po roce 1989 začal opět působit v původním ústavu a od 1. června 1990 se stal předsedou sp pro histologii a embryologii, tam působil do roku 1995. Po tomto roce se stal vedoucím Lab histochemii. Zároveň také vedl katedru histologie a embryologie na Lékařské fakultě UK, po Histologický ústav LF UK. V lednu 1990 kandidoval na rektora Univerzity Karlovy. Akademická rada však dvěma třetinam protikandidáta, docenta Radima Palouše. Následně vykonával funkci prorektora Univerzity Ka zahraniční styky, prvního po sametové revoluci. ****************************************************************************************** * Pavel Pafko ****************************************************************************************** Pavel PafkoPavel Pafko (* 3. července 1940 Bratislava) je český břišní a hrudní chirurg, v 2010 přednosta III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a F Motol. Mediální známost získal v prosinci 1996 operačním odstraněním plicního nádoru prezidentu r Havlovi. V prosinci 1997 provedl se svým týmem první transplantaci plic na území České rep Prezident republiky Miloš Zeman jej v roce 2013 vyznamenal medailí Za zásluhy. V roce 2016 rytíře českého lékařského stavu a cenu Arnošta Lustiga obdržel za rok 2020. Narodil se roku 1940 v Bratislavě, metropoli Slovenské republiky. Otec Gejza Pafko (* 1910 pocházející ze Solivaru, obce, která se později stala součástí Prešova. Na pražské Univerz studoval od roku 1933. Absolvoval na ní Právnickou fakultu. Matka (* 1906) byla Češka, kte v Heřmaničkách a s rodinou poté žila v Holešovicích. Vychodila školu spravovanou řádovými získala všeobecné a kulturní vzdělání. Manželé po sňatku v roce 1937 bydleli v Košicích. P záboru Košic na jaře 1939 se rodina přestěhovala do Bratislavy, kde se Pavel Pafko narodil přišla na svět jeho sestra Angela Pafková (* 1941). Během druhé světové války pak s matkou podtatranském Važci. Po skončení války žila celá rodina v Bratislavě. Po bratislavské střední škole studoval od roku 1957 lékařství na pražské Fakultě všeobecné Univerzity Karlovy. Ve třetím ročníku se stal demonstrátorem na Anatomickém ústavu, na něm ukončení studia. Promoce se uskutečnila v červnu 1963 a od září téhož roku nastoupil na ro vojenskou službu, kterou jako lékař absolvoval na letecké základně v Čáslavi. Po vojenské službě se vrátil na Anatomický ústav FVL UK, kde již působil jako posluchač lé pedagogické činnosti praktikoval noční služby na různých odděleních nemocnice Na Františku Od června 1966 začal pracovat na III. chirurgické klinice FVL UK v Londýnské ulici, na níž svůj profesní život. Jeho učiteli chirurgie se na klinice stali zejména tehdejší přednostk Vaněčková a její nástupce profesor František Řehák. V roce 1968, v období před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa, obdržel nabíd pracovní pobyt v západoněmeckém Nordhornu, kam bez znalosti němčiny odjel již po vpádu voj roku. Hlavní náplní práce byla aplikace anestezie. Po návratu na pražskou kliniku v roce 1 jako sekundář na traumatologickém oddělení, jehož vedoucím se stal roku 1973. Rok předtím atestaci z chirurgie, praktickou část – operaci, vykonal v Nemocnici Na Bulovce u profesor Následně z oddělení přešel na operativu jícnů a plic k profesoru Řehákovi. V roce 1981 se stal kandidátem věd (CSc.) a o pět let později byl jmenován docentem Univer když obhájil práci na téma vstřebávání alkoholu a acylpyrinu po resekci žaludku. V roce 1989 obdržel titul doktor věd (DrSc.) na téma karcinomu jícnu, když sběr materiálu Po sametové revoluci, roku 1990, byl jmenován profesorem chirurgie Univerzity Karlovy. Do doktor věd poté působil jako předseda celostátní komise pro udělování titulů DrSc. v chiru V roce 1992 se stal přednostou III. chirurgické kliniky, jejíž vedení převzal po profesoru širší povědomí vstoupil chirurgickým odstraněním plicního nádoru prezidentu republiky Václ prosinci 1996. Následná mediální kritika na nevyhovující podmínky budovy v Londýnské ulici republiky jej vedla k prosazení přestěhování sídla kliniky do volných prostor ve Fakultní Motole, kde pracoviště zahájilo činnost v září 1997. Od roku 1994 se začal s týmem připravovat na transplantaci plic. Absolvoval studijní pobyt a Harefieldu. Poté začal s kolegy dojíždět na přední evropské pracoviště Allgemeines Krank rakouské metropoli, kde získávali praxi pod vedením profesora Waltera Klepetko. V prosinci FN Motol provedl první transplantaci plic v České republice. Doba pooperačního života paci sedm let. Vedení transplantací zanechal po sté operaci a roku 2010, v sedmdesáti letech, o přednosty kliniky a jeho nástupcem se stal Robert Lischke. Pracovní stáže absolvoval mimo jiné v New Yorku, Pittsburgu, Torontu, Moskvě, Lipsku a Upp ****************************************************************************************** * Martin Vokurka ****************************************************************************************** Martin VokurkaMartin Vokurka (* 17. října 1962 Praha) je český lékař specializující se v o fyziologie a spisovatel, od září 2020 děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Po ukončení Gymnázia Na Zatlance v roce 1981 pokračoval studiem všeobecného lékařství na F všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, kterou absolvoval v roce 1987. V roce 1993 dokon vnitřního lékařství I. stupně, v roce 1997 obhájil kandidátskou práci a obdržel titul kand 2005 pak byl jmenován docentem pro obor patologická fyziologie. V prosinci 2020 byl jmenov pro obor patologická fyziologie. Od roku 2012 je přednostou Ústavu patologické fyziologie fakulty. Až do svého zvolení za děkana působil mezi lety 2008 a 2020 jako proděkan 1. LF U a preklinickou výuku, v letech 2018 až 2020 byl zároveň statutárním zástupcem děkana. Je autorem či spoluautorem řady učebnic (Francouzština pro lékaře, Patofyziologie pro nelé lékařských slovníků (Velký lékařský slovník, Praktický slovník medicíny, Kapesní slovník m odborných publikací (Manikúra a pedikúra). Píše i poezii a prózu (sbírka povídek Rozpady, to je láska, pánové).